60 let příběhů Domova bez zámku 1. díl

Když rozhodovali jiní

Šedesát let příběhů Domova bez zámku začíná v době, kdy se o lidech s mentálním postižením rozhodovalo především za ně. První díl série se vrací k roku 1966, k životu v ústavním systému a k otázkám, které tehdy ještě nebyly slyšet – ale bez nichž by dnešní podoba podpory nemohla vzniknout.

V roce 1966 vznikl v Jinošově Ústav sociální péče pro dospělé.

Sídlil v areálu zámku, který měl za sebou bohatou historii – od šlechtického sídla přes různá poválečná využití až po sociální zařízení.

Vznik ústavu odpovídal době, ve které byl založen. Cílem bylo zajistit péči, bezpečí a základní životní potřeby lidem s mentálním postižením, kteří tehdy neměli mnoho jiných možností.

Život měl pevně daný řád.

Rozhodování ale probíhalo především za lidi.

Areál, který fungoval jako svět sám pro sebe

Areál zámku byl rozsáhlý a do značné míry soběstačný.

Součástí byly další budovy, hospodářské zázemí, prádelna, kuchyně i terapeutické prostory.

Lidé pracovali v parku, na zahradě, na polích, se dřevem.

Mnozí pamětníci – a také samotní obyvatelé ústavu – na tuto dobu vzpomínají skrze práci a pravidelnost.

„Měli pořád co dělat.“

Práce dávala rytmus dne, pocit užitečnosti i určitou jistotu.

Současně ale byla realita ústavního života velmi tvrdá.

Lidé bydleli ve velkých pokojích, často s více než deseti lůžky. Soukromí bylo minimální.

O běžných věcech – kdy vstát, kam jít, co dělat – rozhodoval systém.

Domov tehdy znamenal místo, kde se bydlelo. Ještě ne místo, kde se žilo po svém.

Jak se tehdy mluvilo o lidech

Archivní texty otevřeně ukazují i jazyk té doby.

O obyvatelích ústavu se mluvilo jako o „chovancích“, „svěřencích“ nebo „pacientech“.

Přání jednotlivců nebyla prioritou.

Většina péče byla plně v kompetenci zdravotnického personálu.

Strava se podávala hromadně v jídelně, hygiena probíhala jednou týdně, vycházky byly možné pouze v doprovodu.

Práva a důstojnost lidí nebyly tématem – ne proto, že by na nich nezáleželo, ale proto, že tehdejší systém je neuměl pojmenovat ani chránit.

Je důležité říct jednu věc otevřeně: tohle není popis selhání jednotlivců. Tohle je popis doby a systému, ve kterém lidé žili a pracovali.

První změny přicházely pomalu

Po roce 1989 začalo docházet k dílčím změnám.

Snižovala se kapacita zařízení, vznikaly menší pokoje, objevily se první pokusy o chráněné bydlení a vzdělávání lidí, kteří služby využívali.

Změny ale nebyly skokové.

Zákony i podmínky se měnily pomalu a dlouho neumožňovaly zásadní posun v přístupu k lidem s mentálním postižením.

Přesto se právě v této době začaly objevovat první otázky:

• Co znamená důstojný život?

• Co znamená domov?

• A má člověk právo rozhodovat o sobě, i když potřebuje podporu?

Tyto otázky nezaznívaly nahlas.

Objevovaly se v rozhovorech, ve vzdělávání, v pochybnostech lidí, kteří byli součástí systému.

Změna nezačala rozhodnutím shora.

Začala pochybností.

První bod na cestě

Dnes víme, že péče sama o sobě nestačí. Že člověk potřebuje víc než bezpečí a režim. Potřebuje vztahy, soukromí, možnost volby a možnost žít běžný život v komunitě. Zároveň ale víme i to, že bez této minulosti by nevznikla naše současnost. Tato cesta nezačala změnou názvu ani jedním rozhodnutím.

Začala právě tady.

V době, kdy se ještě rozhodovalo hlavně za lidi.

A kdy se někdo poprvé odvážil položit otázku, jestli by to nešlo jinak.

Tento první díl není oslavou ani odsouzením.

Je pojmenováním výchozího bodu.

Pomáhalo se. Ale rozhodovalo se hlavně za lidi.

Od tohoto místa se začal psát příběh postupné proměny přístupu k lidem s mentálním postižením – cesta, která později dostala jméno D**omov bez zámku **a která pokračuje dodnes.

Sdílet na Facebooku