Náš drobný příspěvek k transformaci psychiatrické péče.
26. března 2021
Na transformaci psychiatrické péče panují různé názory. Dle nás je jí třeba. Kolik žije v léčebně “zapomenutých“ lidí? Lidí, kteří nepotřebují nepřetržitou zdravotní péči, jen zkrátka nemají kam jít. Životem je doprovázejí rozmanité diagnózy - mentální retardace s poruchami chování, porucha s bludy, reziduální schizofrenie. A další, často v souběhu.
Co se nám jeví jako ne úplně šťastné, je zvolená forma transformace psychiatrické péče. Vytvořila se sice potřebná síť ambulantních center duševního zdraví, ale podcenila se podle nás příprava pobytových komunitních služeb, kde by mohli lidé, leckdy desítky let zústavnění, začít svůj návrat do běžného života.
Psychiatrické nemocnice, tlačeny ke snižování kapacit chronických oddělení, snaží se umístit svoje pacienty kamkoliv. Množí se žádosti o naše pobytové služby od lidí, kteří jednotky či spíše desítky let pobývali v psychiatrické nemocnici.
Mohlo by se nás to v podstatě netýkat a žádosti bychom mohli odmítat z různých důvodů. Nač si zadělávat na problémy, proč podstupovat riziko? To by ale nebylo v souladu s našimi hodnotami. Nebylo by to v souladu s naším přesvědčením, že ústavní péče člověku nesvědčí. Proto jsme v loňském roce přijali po mnohaleté psychiatrické hospitalizaci tři nové klientky naší cílové skupiny.
Dnes vám představíme příběh paní Jany. Žije přes rok v našem chráněném bydlení. Předtím prožila 18 let bez přestávky na uzavřeném oddělení psychiatrické nemocnice.
Její příběh nám budiž důkazem, že naše úsilí má smysl.
Hana Šeráková, ředitelka Domova bez zámku
Paní Jana** **(jméno bylo záměrně změněno, se zveřejněním příběhu souhlasí)
Paní Jana se narodila v roce 1979. Od dětství byla opakovaně hospitalizována pro celkové neprospívání. Brzy následovaly hospitalizace na psychiatrii. Mentální postižení bylo podle dostupných lékařských zpráv patrné již v raném věku. Stejně tak je možné, že se pod mentální postižení „schovalo“ výchovné zanedbání. Rodiče nedokázali péči o dceru odpovídajícím způsobem zajistit. Velkou roli sehrál alkoholismus, vztahy v rodině nebyly funkční. Zvláštní školu absolvovala paní Jana v ústavní péči, nikdy nepracovala. V mládí jí byl přiznán plný invalidní důchod. Samotná minulost paní Jany by vydala na román. Má čtyři sourozence, nemá o nich žádné zprávy. Nestýkají se. Porodila syna, který byl hned po porodu svěřen do pěstounské péče. Syn v době dospívání vyhledal opatrovnici paní Jany, chtěl zjistit nějaké informace o své matce, ale další kroky už nepodnikl. Paní Jana se opakovaně toulala, navazovala vztahy s nejrůznějšími lidmi. Jejich úmysly byly různé, většinou však nedobré. Paní Janě chyběla rodina. Příbuzní ji připravili o byt.
Zásadní zlom v životě paní Jany nastal v roce 2001, kdy byla trvale hospitalizovaná v psychiatrické nemocnici a současně jí byla soudem nařízena ústavní ochranná psychiatrická léčba. Následujících dlouhých 18 let (z pohledu životaběhu lze skoro říct nejlepší léta života), strávila paní Jana za zdmi nemocničního areálu…
Možná se nabízí otázka, jak se člověk může dostat do psychiatrické nemocnice a zůstat zde tak dlouho? Nekonfliktní, přátelská, velký dobrák a zároveň důvěřivá, naivní, velmi snadno zneužitelná. To je paní Jana a zároveň stejná paní, která se při jedné ze svých toulek podílela na zapálení chaty. Z činu byla sice exkulpována, ale jako prevence následujících střetů se zákonem a ochrany před sebou samotnou, byla nařízena ústavní ochranná léčba. Roli pravděpodobně sehrálo i nulové rodinné zázemí. Nebyl nikdo, kdo by se postaral, podal pomocnou ruku, zaručil se.
Roky běžely a paní Jana se stala nedílnou součástí chronického oddělení psychiatrické nemocnice. Až v roce 2017 ji byla ústavní léčba převedena na ambulantní, hospitalizace však trvala dál.
Koncem roku 2019 se odehrál další zlom v životě paní Jany. Pro paní Janu znamenal konec roku nový začátek. V rámci transformace psychiatrické péče byla vybrána jako vhodná kandidátka pro ukončení hospitalizace s podmínkou, že jí bude zajištěna potřebná pomoc. Byly proto podány žádosti do různých zařízení a Domov bez zámku byl jedním z nich. Protože jsme v té době neměli volné místo, nabídli jsme paní Janě alespoň pobyt v odlehčovací službě. Vánoce tak paní Jana strávila po velmi dlouhé době v domácím prostředí. A protože k Vánocům patří i dárky, paní Jana se brzy dočkala také. V lednu 2020 se uvolnilo místo v jednom z našich chráněných bydlení, kam se paní Jana posléze přestěhovala.
Vše vypadá na dobrý konec. Paní Jana má svůj vlastní pokoj, soukromí, může chodit sama ven, utrácet svoje peníze nejen v nemocniční kantýně, rozhodovat o svém životě a dělat úplně obyčejné věci, které nám připadají naprosto běžné, ale pro ni ještě před nedávnem byly nemyslitelné.
Osmnáct let je ale ztraceno a s nimi i mnoho příležitostí a neproměněných šancí… Naštěstí má před sebou otevřenou budoucnost. Ráda by jednou bydlela samostatně se svým přítelem. Tak ji držme palce.
Lenka Všetečková, sociální pracovnice