Slova nejsou jenom slova
7. srpna 2020
Nedávno proběhla veřejným prostorem debata, jakými slovy mluvit o lidech s hendikepem. Máme za to, že je důležité kultivovat slovník, který používáme. Protože jak o věcech/lidech/jevech přemýšlíme, tak o nich i mluvíme. Jazyk a myšlení jsou spojené nádoby. Tím, že se budeme věnovat tomu, jak o lidech mluvíme, začneme o nich přemýšlet. A jakým způsobem o nich budeme přemýšlet, tak s nimi budeme jednat…
Jako příklad uvádíme článek z našeho Informačního občasníku, který sepsala přesně před rokem naše sociální pracovnice Lenka Všetečková po návratu z diskuzního setkání na téma Přenos ústavních prvků do komunitních sociálních služeb. Inspiraci tuším našla v prezentaci kolegů z chráněného bydlení Naplno, které tímto srdečně zdravíme.
A posíláme tento malý příběh dál, protože všichni se pořád máme co učit.
O přenosu ústavních prvků do komunitních sociálních služeb
Byl jednou jeden dům a v něm se odehrál tento krátký příběh.
Ve středu jsem byla „na domečku“. Pan Novák byl na pokoji. Řekl mi, že byl s Martinkou na vycházce a taky v obchodě. Martinka ho má na starosti a koupila mu nové tričko. Pak přišla i Martinka a panu Novákovi řekla: „Umyjeme se, oblečeme a pak vás vezmu s sebou na výlet.“
Pět vět. Na první pohled úplně obyčejné věty, které zná a při práci s klienty používá nebo někdy použil každý z nás. Pět vět a v nich osm slov, která mají svůj původ v ústavech. Natolik se vžila, že i když už dávno nejsme ústav, používáme je dál. Když tato slova zazněla během diskuzního setkání na téma Přenos ústavních prvků do komunitních sociálních služeb a byla označena jako ústavní, v první chvíli jsem nechápala proč. Kladla jsem si otázku, co je na nich ústavního? Až když jsem si do pomyslného příběhu dosadila sama sebe místo pana Nováka, začalo mi vše docházet. Když jsem doma, jsem na pokoji nebo v pokoji? Chodím ven, na procházku nebo na vycházku? Jestli si dobře vzpomínám, na poslední vycházce jsem byla se školkou. Od doby, kdy mám vlastní příjem, mi trička nikdo nekupuje. Ruce si umývám sama, oblékám se taky sama a když jedu na výlet, beru s sebou maximálně batoh.
A jak by se tedy měl odehrát náš krátký příběh po “neústavnu“?
Ve středu jsem byla “v domku“ za panem Novákem. Pan Novák byl u sebe v pokoji. Řekl mi, že se byl s Martinou projít a taky v obchodě. Martina je jeho klíčová pracovnice a pomáhá mu, když je třeba. Pan Novák si koupil nové tričko a Martina mu přitom asistovala. Pak přišla i Martina a řekla: „Až se připravíte (umyjete, oblečete), pojedeme na výlet.“
Tak co? Už to také vidíte?